Disgaea: Afternoon of Darkness

Princ Laharl skutečně spal dva roky. Bylo to prokletí, nemoc, či prostě únava? Těžko říct. Po smrti krále Krichevskoye se z něj stal jediný právoplatný dědic trůnu. Ale vzbudit prince se nedařilo. Čas plynul a království se rozpadalo – loajalita poddaných se rozplývala a zdálo se, že se Netherworldu brzy ujmou nepřátelé. Na poslední chvíli (to je ale štěstí) se podařilo kralevice vzbudit. Zasloužila se o to jeho stará kamarádka Etna, jež mu ihned vysvětlila situaci. Rozčilený Laharla se ihned pustil do akce – budování státu pro mrtvého tátu.

Princ je spratek. To je hlavní charakteristický rys, jenž vám bude neustále připomínán. Rozmazlený puberťák, který z vrtochu koná zlo bez kapky sebereflexe. Zlý, cynický a přitom tak směšný a naivní. Vykreslují ho tak zejména skvěle napsané dialogy, které ve spojení s excelentním dabingem tvoří základní pilíř atmosféry hry. Je to vážně podávaná legrace, plná ironie a sarkasmů, která přes dětinský či pubertální základ dokáže vyloudit úsměv i na tvářích dospělého publika. Postavy se vzájemně pošťuchují, nenávidí a opět milují – a to vše velmi humorným způsobem. Nečekejte, že se budete válet smíchy, ale budete se těšit na každý další dialog s úsměvem na rtech už dopředu.

Taktika na japonský způsob

Disgaea: Afternoon of Darkness je remakem stejnojmenné hry s podtitulem Hour of Darkness, která vyšla v roce 2003 pro PlayStation 2. Je to strategická tahová hra s velkým důrazem na vývoj postav, s kvalitním příběhem, jak tomu u japonských her bývá zvykem. Pokud jste si vybavili Final Fantasy Tactics nebo Jeanne’D Arc, jste na správné stopě. Disgaea je ale trochu víc abstraktní, má specifika, která bych se nebál přirovnat k šachům – bitvy o pozice jsou zde mnohem více důležité.

Hlavní princip hry je založen na systému: v citadele se vybavíte, venku bojujete. Za získané peníze a artefakty pak opět v citadele získáte nové zbraně a výbavu a proces se opakuje. Těžiště je tedy v soubojích. Ty probíhají na izometricky pojatém bojišti, kam si rozmístíte až deset hrdinů. Velmi důležitou roli zde hrají geosféry, políčka na ploše se specifickou podkladovou barvou. Pokud na políčko jedné barvy položíme geo-symbol zvyšující sílu útoku, všechny pole téže barvy přidají stojícímu gerojovi daný bonus, ale třeba i postih. Samozřejmě to platí jak pro naši partu, tak pro nepřátele. Zde je již vidět první rozdíl oproti konkurenci – mnohé bitvy zkrátka nelze vyhrát, neboť protivník stojí na výhodné pozici a nemá důvod ji opustit. Budete tedy muset najít polohu geo-symbolu a ten ukrást – případně jej položit na takovou barvu pole, aby hrála do karet vám. Pak se zbytek bitvy odehrává klasickým způsobem.

Další zvláštností, i když ne tak neobvyklou, je poloha spřátelených jednotek vůči sobě. Totiž pokud aktivujete útok u jedné postavy, kdy vedle ní stojí další hrdina, útok se zkombinuje do dvou a způsobí druhé straně větší ztrátu. Stejně tak je zajímavé, že můžete přikázat útok více jednotkám a některé si nechat v záloze. Speciálním příkazem v menu pak spustíte rozdané příkazy. Pokud se nesejdou se zamýšleným výsledkem, mohou jednotky v záloze podniknout další kroky – doléčit partnery a podobně. Standardní přístup k tahu – pohyb a akce (kterou může být útok, použití předmětu nebo zvednutí odhození geo-symbolu či dokonce nepřítele!), je tedy modifikován časováním akcí.

Mango, pardon, vlastně manga

Disgaea je nejlepším příkladem dobře aplikované manga grafiky do hry. Styl má široký záběr, nejde o klasické fantasy, setkáte se se sci-fi prvky, zbraněmi všech druhů, robotickými i magickými postavami. Během dialogů jsou charaktery bezvadně vykresleny, navíc i dabing má vysoké kvality. Bitevní plocha je de facto trojrozměrná a spritové postavičky zde nedělají žádnou ostudu. Efekty kouzel a útoků jsou velmi pěkné. Na PSP je samozřejmě k dispozici pouze širokoúhlé zobrazení, takže hra působí velmi dobře. Je ale otázkou, proč se autoři při portaci nezaměřili více na práci s kamerou, která je sice standardně nastavená na izometrický pohled, ale i při rotaci po předvolených úhlech je téměř nemožné nastavit pohled tak, abychom viděli svoje i nepřátelské jednotky najednou. Mnohdy pak zapomeneme na nějakou za rohem a stane se z ní v dalším kole problém. Takže nezapomínat na častou rotaci!

Hudební doprovod je kvalitní, i když ne nijak výrazný, osobně jsem si hudbu trochu ztišil a ani po delším hraní mi nepřišla vlezlá, z hlavy si však nyní hlavní motivy nevybavím. A když jsme u toho delšího hraní – hře se dá věnovat po různou dobu. Pokud byste se pokusili o metodu start-cíl, tak Disgaea vydrží dobrých dvacet hodin – několik set bitev – což ale vyžaduje chápat strategické možnosti, pro začátečníka neznámé. Avšak do hry se dá velmi dobře ponořit na mnohem déle díky poměrně propracovanému systému vývoje postavy, kdy nám autoři dali možnost si vytvářet i postavy zcela nové pomocí mnoha parametrů. Pak se herní doba bez problému zdvojnásobí. Díky dobře postavené obtížnosti a stylu hraní jde o ideální hru do tramvaje i na odpolední pařbu. Je ale nutno konstatovat, což je trochu problém všech taktických her tohoto typu, že závěr hry se zvrhává do stereotypu, obtížnost se prudce zvedá, ale solidní a vtipný příběh vás přesto donutí hru pokořit.

Poslední velkou novinkou je přítomnost multiplayeru, kde poměříme síly a jednotky s živými hráči – i když pouze ad-hoc. Tento trend u remaků z velkých konzolí lze kvitovat jedině pozitivně. Bohužel se jinak hra od své předlohy příliš neliší, a to je možná jediný vážnější problém. Pokud jste fanoušek série, asi nebudete váhat. Pokud vás hra minula, tak také nemůžete šlápnout příliš vedle. Jestli ale hledáte hru, která vám má předvést ty nejlepší kvality tactics žánru, možná bych se chvíli zamyslel, jestli začít zrovna Disgaeou. Já osobně jsem se ale velmi dobře pobavil a mohu tedy hru s klidným svědomím doporučit.