Final Fantasy II: Anniversary Edition

Ne, už žádné věty o remacích. Slibuji. Žádné opakování toho, jak tvoří neopomenutelnou část spektra her vycházejících na PSP. Ani o problematice jejich aktuálnosti. A už vůbec nebudu mluvit o problematice kritizování klasiky. Opravdu ne. Prostě přichází další díl Final Fantasy, pořadové číslo 2 a táhne za sebou přídomek Anniversary Set.

Prvnímu dílu jsem před nedávnou dobou vyčítal spoustu věcí, jež šlo omluvit dobou vzniku – ať již šlo o nulový příběh či o poměrně monotónní a nenápaditý herní obsah. K dalšímu dílu jsem tedy vzhlížel s nadějí, že alespoň něco se změní a má dušička znavená a zklamaná jen bezduchým mlácením potvor dojde k osvěžující fontánce, jež ji vlije novou krev do žil (žádné filosofické debaty o tom, že duše nemá žil prosím). A věru, stalo se tak! Nejprve intro, které je vskutku nádherné a kdyby nic jiného, tak jen kvůli němu stojí za to hru spustit. Navíc ovšem dává najevo, že tentokráte bude mladší bratříček obsahovat i něco, na co se při plození staršího pozapomnělo (žádné filosofické debaty o tom, že hry nevznikají při sexu prosím) – na děj. Dobrá, nejde o žádný literární zázrak a číst jej v knize, proklel bych autora, ale po prvním dílu je to vskutku potěcha. Klasický střet dvou království, to zlé vyhrává, hodní dostávají na spodní část zad a jen skupinka hrdinů může něco změnit. Tristní, že? Pokud ale k tomu přidáte fakt, že už každý z vaší trojice hrdinů disponuje svou osobností, kterou čas od času prezentuje v mnohem více frekventovaných dialozích, nežli nabídla jednička, zjistíte, že se skutečně dostáváte k onomu slovíčku „role“, které bývá v RPG často omezováno na pouhý začátek oné zkratky.

Promiskuitní trojka

Znalí hráči si jistě všimli, že zmiňuji tři hrdiny. Ne, není to mýlka, dalším znakem změn, jež přináší druhý díl FF je promiskuita čtvrtého slotu v družině. Svou cestu za osvobozením království totiž začínáte ve třech a i v budoucnu se čtvrté místo obsadí vždy jen na čas hostující postavou, jíž k vám zavane děj (vida, už sem nám mrška zase zjevil). Vizuálně hra také doznala změn, samozřejmě v rámci „remakismu“, takže grafika je stále oldschoolová, pouze jsou ony maličké postavičky víc propracované a váš hlavní charakter se honosí fešáckým šátkem. Opovažte se vzpomínat na ono intro, jen by vás srdíčko zabolelo. To mé při shlédnutí všech těchto novot zaplesalo a vesele jsem se jal běhat po mnohem komunikativnějším světě, zjišťovat, že mne nikdo nemá za zachránce světa, ale za trojici sotva odrostlých adolescentů. A hlavně jsem s radostí jsem zjistil, že je ve hře implementován nový, údajně skvělý, úžasný a flexibilní systém levelování.

Rád do sebe řežu, cítím se pak zdravější.

Ano, pryč je klasické nabývání levelů po dosažení určitého množství zkušeností. Final Fantasy 2 pracuje na jiném principu. Zjednodušeně řečeno, jakou vlastnost v boji trénujete, taková se vám zlepšuje. Oháníte se rádi mečem? Síla a meč jdou nahoru. Raději luk? Agilita a střelné zbraně utěšeně rostou. Cítíte touhu podpalovat vše kol sebe? Magie a dané kouzlo nabývají na síle. Že to zní skvěle? Zní! Bohužel to už tak skvěle nefunguje... Nějakou chytrou hlavu totiž napadlo, že počet životů se bude zvyšovat podobně. Tedy podle toho, jak moc užíváte své zdraví = jak moc je vám ubližováno. Ve výsledném efektu tedy musíte čas od času trávit několik až desítek soubojů tím, že jen stojíte a necháváte se ozobávat od potvůrek, jež byste smázli z povrchu zemského jednou ranou a to jen proto, že někde stojí boss, na něhož prostě s touto kondicí nemáte. A to není zábavné. Stejně tak otravné je vypěstovat si funkční multiskillové bijce. Pokud se totiž domníváte, že vám postačí kupříkladu dva bojovníci a kouzelnice, se zlou se potážete. Musíte umět vše. I když přesnější by bylo říct, že musíte všichni umět kouzlit, protože pokud porovnáte již na nižších levelech sílu kouzel a vašich paží, nebohé bicepsy se zahanbeně stáhnou do ústraní. Harry Potter má možná radost, my ne. K čemu mít radost z meče vypadlého z potvory, když stejné zranění dokázala způsobit ta malá kouzelnická holka už před pěti levely?

Přišel čas zachránit našeho přítele! Ale nejdřív musíme pobít pár tisíc skřetů...

Děj se vrací jako věrný přítel, leč tentokrát žehrá. K čemu nám je, když k tomu, abychom z něj odkryli další část musíme strávit občas až děsivé množství času stereotypním pobíjením stále stejných potvor, aby nás klíčový boss nesmázl za kolo? V horším případě trávíte onen čas necháváním se osekávat, aby vám stouply životy. To ale není zvýšení obtížnosti (která je stále poměrně nízká), nýbrž umělé prodlužování herní doby. Stále stejná lokace, stále stejné potvory, stále stejná random encounters. K čemu mi je pak nadšení z toho, že mé počínání má nějaký dějotvorný smysl, když k otočení imaginární stránky musím donekonečna provádět genocidu nižších druhů, či naopak masochismus s účastí oněch nižších druhů? Ano, hovoří ze mě zahořklost, nicméně zklamání z toho, co hra nejenže slíbila, ale dokonce nabídla a vzápětí vzala je příliš velké. Jistě, Final Fantasy 2 je poctivé RPG, které zabaví, nicméně pokud se podíváte na potenciál, jímž disponuje a jeho naprosté promrhání ať již zmršeným systémem vlastností, tak s ním spojenou špatnou distribucí mezikroků vedoucích ke klíčovým dějovým bodům, těžko na autory nenadávat. V mých očích pak zasadilo druhému Final Fantasy finální ránu nedávno rozehrané Brave Story: New Traveller, které ukázalo, že to jde podobně a mnohem lépe. Ale to je pohádka na jiný večer. Proto prosím berte onu hodnotící sedmičku jako velmi váhavou, která sice uznává kvality této hry, zvláště ve srovnání s prvním dílem, ale zároveň vzdychá nad tím, že se snad již nemusíme spokojovat s málem a dělat z nouze ctnost.