LocoRoco 2

Není to tak dlouho co jsem se rozčiloval nad nedostatkem původních her pro PSP. Nedá se říci, že by tento titul úplně měnil pohled na věc, přecijen jde o pokračování, ale přiznejme si - i pokračování tak skvělé hry, jakou bylo původní LocoRoco se počítá k dobru v té záplavě nepovedených konverzí a remaků starých her. A samotný (samotné?) LocoRoco je prostě sympatický tvor, i když jde vlastně jen o pružnou entitu s omezeným slovníkem a tendencí prozpěvovat infantilní písně. Je to prostě kulička, která zachrání svět.

Pokud jste hráli původní LocoRoco, víte v podstatě vše podstatné. Ve hře ovládáte onu žlutou kuličku, ovšem skrze planetu, která potřebuje zachránit. LocoRoco je snaživý, ale sám disponuje pouze schopností vyskočit, další pohyb mu musí udělit sama planeta (tedy vy) svým nakláněním. A tak se kulička koulí a sbírá. Sbírá vše co jí přijde pod oblinu a pro vše najde využití v širokém spektru miniher. Proč se ale koulí? Planeta tvorečku MuiMui (to jsou taková malí přemoudřelí zmetci za které LocoRoco všechno oddře) je napadena zlými Moja, kteří jako každý správný padouch s černým vzezřením (žádné rasové konotace prosím) vysávají životní sílu ze všech těch sympatických, vysmátých a infantilních obyvatel. K tomu se přidávají zlí bratranci MuiMui zvaní BuiBui a toho začíná být na jednu malou žlutou kuličku moc. Celý příběh je vyprávěn skrze bezeslovné, ale krásné cut scény, které poměrně výstižně popíší co se právě děje a proč budete prolézat následující levely.

Už zase skáču přes kytičky 

Krásné ale nejsou jen cut scény, ale celý grafický design. Ačkoliv hra na první pohled vypadá infantilně a de facto infantilní je, míra detailu a fantazie, s níž byla jednotlivá, často diametrálně odlišná prostředí vytvořena. Pro mne osobně je nejkrásnější zamrzlý svět plný tučňáků, snad právě kvůli těm nelétavcům ve fraku. Pravda, přijde mi, že občas LocoRoco ty nebohé tvory poněkud tyranizuje, ale zjevně se potřeby menšiny podřizují potřebám většiny (nebo planety). Pravdou ale je, že prakticky vše, co se v úrovni vyskytne může s vámi ovládanou kuličkou interreagovat. Primárním úkolem LocoRoca je kromě projití... tedy prokoulení celé úrovně posbírat co nejvíce oranžových plodů, které zvyšují jeho objem a reprezentují počet životů. Prostředí totiž není vždy přátelské a každý ztracený život bolí. LocoRoco disponuje schopností se rozložit na jednotlivé kuličky a proniknout tak do prostorů kam by se jako vypasený balon nevešel a následně se zase spojit. Kromě životů sbírá i fialové kuličky, noty, které vypadávají ze zachráněných tvorečků a jiných přírodních útvarů. Jedním ze zdrojů not jsou kupříkladu hudební minihry, kdy prostě musíte vyťukat ve správném rytmu hranou melodii.

BuiBui na dvanácti hodinách, odhodit malinu! 

Dokončit samotný level není příliš obtížné, k čemuž napomáhají většinou jednoduché souboje s bossy (je několik vzácných výjimek na nichž zakysnete, až vám to bude nemilé). Jenže LocoRoco 2 počítá s tím, že se budete snažit jednotlivé úrovně dokončit s co největším ziskem předmětů a životů. Těch je v každém prostředí umístěno dvacet a najít všechny je záležitost na mnoho pokusů, protože často jsou místa velmi umně ukryta. Musíte sledovat nápovědu v prostředí, často skrytou v momentech, kdy se vás svěřenec řítí samospádem a vy máte pocit, že nic neovlivníte. Kromě životů pak získáváte množství předmětů, které využijete v domečku MuiMui, kde jim stavíte různá zařízení, aby se měli dobře. Nemáte za to žádné bonusy, ale to plně odpovídá filosofii LocoRoca 2. Hru můžete poměrně rychle dohrát, ale připravíte se o spoustu vedlejších nepovinných miniher. Nikdo vás nenutí hrát spoustu vtipných vložek, ale otázkou je, proč pak tuhle hru hrajete, protože samotné prokoulení se úrovněmi sice má skvělou fyziku a level design, ale časem to začíná být poměrně repetetivním. Rádi pak sednete do MuiMui letadélka a jdete si zalétat a nebo mlátit po hlavě kamarádské potvory, které se rády nechají bacit.

Ahoj, jsem tvůj nový kamarád, když mě praštíš do hlavy, dám ti nějaké body 

LocoRoco je skutečně velmi přístupná hra a není problém s ní oslovit i člověka, který jinak hrám neholduje (kupříkladu drahá polovička). Napomáhá tomu jak velmi jednoduchý základní koncept, tak i ovládání. Prostředí nakláníte dvěma horními tlačítky a vyskočíte stiskem obou najednou. Občas přijdou na řadu i jiné čudlíky, ale hra vás na to připraví a řádně vás nainstruuje. Ať jde o plavání (ano, LocoRoco se naučil pohybovat i pod vodou) nebo jednu z mnoha miniher, prakticky nikdy netrpí komplexem z toho, že nestíháte mačkat různá tlačítka. Když už jsme u novinek, kulička umí tentokrát i obsadit schránku některých obyvatel světa a prorážet pomocí ní překážky, případně se chránit před agresivními nepřáteli, přibyla i další barva LocoRoca (ano, je jich několik, jsou různě barevní a liší se třeba odlišnými písničkami) a některá prostředí byla vypilována. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že se hra honosí oním číslem 2, mohlo těch změn být víc. Sice platí, že co není rozbití, to není třeba opravovat, ale když už platíme za plnou hru...

I tak ale o LocoRocu 2 platí, že pro milovníky prvního dílu jde o povinnost. Je to hra originální, zvláště v dnešní době, i když jen pokračuje v úspěšném konceptu. Navíc "casualovitost" (rozuměj - hrát ji může skoro každý) osloví občasné hráče, důraz na dobrovolnou znovuhratelnost zase power gamery, kteří nemají klid, dokud vše není na sto procent splněno. A to je v tomto případě běh na hodně dlouhou trať.