LocoRoco

Žánr plošinovek a skákaček prochází během let evolucí, jako každý jiný. Nemalou zásluhu na jeho zdokonalování má Nintendo a jeden nejmenovaný instalatér v červených montérkách. Ať už se podíváme na kterýkoliv z dílů geniální ságy her Super Mario, snad každý přinesl řadu revolučních změn a posunul laťku plošinovkové dokonalosti zase o něco výš. Ale tohle není článek o Mariovi… Nejen pro mě totiž bylo překvapením, když štafetu nejvypečenější plošinovky převzalo Sony. Nuže, buďte s námi svědky poslední fáze evoluce 2D hopsaček.

Koule?

LocoRoco se nedá snadno zařadit do standardní škatulky žánrů. Není to plošinovka v tom smyslu, v jakém jste na něj byli zvyklí. Je to spíše mix klasické hopsačky, pinballu a naprosté japonské šílenosti. Trochu nezvyklá kombinace říkáte si? Možná to tak zní. Potom co se ponoříte do úžasného světa roztomilých barevných Loco vás ale ani nenapadne, že by hra snad mohla vypadat jinak. LocoRoco je hra co má koule a to nejen jako hlavní hrdiny.

Miláčku, nezkusíme teďka trochu želé?

V barevném, striktně dvojrozměrném světě, budete kontrolovat malou žvatlající kuličkou, která se kromě toho, že zpívá vyznačuje i tím, že skáče jako hopík a při prudším dopadu se elegantně deformuje jako nefalšované želé a stejně tak rychle nabývá původního tvaru. Skvělá herní fyzika je jedním z faktorů, které hru dělají neuvěřitelně zábavnou. I když je hra „pouze“ 2D, vše funguje jak má, kolize prcka Loco s okolím se okamžitě projeví na jeho tvaru, kulička dopadá a odráží se, jak podle učebnice fyziky. Krásně intuitivní a přitom neuvěřitelně jednoduché je i ovládání. Tlačítky L a R natáčíte celý svět na jednu nebo druhou stranu a podle toho se kutálíte jedním nebo druhým směrem a pokud zmáčknete oba zadní čudly naráz, provedete s kuličkou mocný skok. Posledním ovládacím prvkem je kolečko, kterým svojí nabubřelou kouli rozdělíte na hejno malých kuliček a naopak.

Úrovněmi na úrovni

Cílem každého levelu je posbírat co nejvíc dalších kuliček a úspěšně se dostat až do cíle. Už po sebrání první červené květinky ihned zpozorujete, že hlavní hrdina dost nabobtnal a čím více jich v průběhu nasbíráte, tím více bude připomínat balónek naplněný k prasknutí vodou. K magickému číslu dvacet jsem se zatím v žádném levelu nedostal, ale už osmnáct prcků spojených v jednu megakouli je pěkný goliáš. V průběhu hraní často narazíte na místa, kam se velký Loco nevejde a tak přijde na řadu rozpad na hejno malých kuliček. V těchto okamžicích většinou přestáváte hrát a jen se díváte, jak kuličky jedna po druhé mizí v předem připravené cestě plné překážek. Tyto neherní fáze velice připomínají okamžik, kdy je v pinballu kulička proháněna nástrahami herního stolu, přičemž o jejím osudu rozhodují pouze náhoda a fyzikální zákony. Procházení levelů je ve své podstatě velice jednoduchou, až odpočinkovou záležitostí a ani extrémně nešikovným hráčům se prakticky nemůže stát, aby ztratili všechny Loco a museli tak danou úroveň procházet znovu. Hra svou jednoduchostí ale nikterak neztrácí na atraktivitě, spíše naopak. Poklidné a nenáročné proplouvání úrovněmi je na výsost zábavné a co víc – extrémně návykové. Levelů je hodně a jsou poměrně krátké, ukojit tak hlas šeptající „ještě jedno kolo a jdu spát“ není nic snadného. Na druhou stranu nalezení všech tajných zákoutí toho kterého levelu je skutečná výzva a napoprvé se vám to pravděpodobně nepodaří u žádného u nich. A jelikož opakované hraní neztrácí nic ze svého lesku, je replaybilita LocoRoco téměř nekonečná. Hra kromě hlavního herního módu obsahuje i několik miniher a také tzv. Loco House. V něm si můžete postavit překážkovou dráhu, ve které budete sledovat dovádění malých Loco. Loco House trochu připomíná Lemmings s tím rozdílem, že Loco nemohou nijak zemřít. Světe div se, i sledovat dovádění malých rozjařených kuliček je zábava s velkým Z, jakou může nabídnout jen výplod fantazie řádně cáklého designéra, který se nebál převést své halucinogenní zážitky do interaktivní podoby.

Doom 3 hadr

Audiovizuální stránka hry je malé umělecké dílo, jak se na pořádnou japonskou hru sluší. Grafikům se nějakým velice záhadným způsobem podařilo zpracovat šíleně infantilní koncept usměvavých okatých kuliček do komplexní, fungující podoby, která na tváři vykouzlí úsměv i tomu militantnímu odpůrci plyšových zvířátek. Nejinak je na tom hudba, která sice občas připomíná šmoulí hity, které zasáhly naší popovou scénu v druhé polovině devadesátých let, ale po japonsku i pisklavé hlásky znějí nějakým záhadným způsobem působivě. Zkrátka a dobře, vypnutím zvuku se připravíte o podstatnou část neobyčejného herního zážitku, který vám LocoRoco přináší.

A máme dokouleno!

LocoRoco je mírným pokrokem v mezích zákona. Je to hra, která v sobě snoubí naprosto geniální hratelnost s unikátní grafickou i hudební stylizací. Není to hra pro hráče, kteří hledají moderní 3D grafiku plnou pokročilých efektů, ani pro ty, kdo si dobrou hru nedovedou představit bez srdcervoucího příběhu. LocoRoco je hra pro ty, kteří se chtějí při hraní bavit a tak intenzivní a nekonečnou porci zábavy zatím na nejmenším systému od Sony žádná hra nenabídla.