Patapon 2

Už je to nějaká doba, kdy si všichni pravověrní majitelé PSP podupávali, poplácávali, pokyvovali a po...kdovíco do rytmu několika tónů. Nejlepší hra minulého roku pro PSP (ano, vím, že jste si zvolili God of War: Chains of Olympus a nechápu to) vstříkla naději do žil všech těch, kteří chtějí na svém placatém miláčkovi vidět i něco originálního. A protože byl tento odvážný projekt úspěšný, přichází díl druhý, který je všechno, jen ne originální. Ale kdo by to také od něj čekal, že, od druhého dílu.

V tom předchozím jsme v čele krvelačných bulviček (napadlo vás vůbec, že Patapon je příběh náboženských fanatiků, kteří provádí holokaust všeho, co nemá jedno oko a nezpívá jejich písně?) dobyli celý svět a vydali se na cesty do jiného světa (kontinentu). Nyní ovšem dostáváte do ruky... ty samé bulvičky, které se při té invazi poněkud nepohodli s mořem a jeho obyvateli a musí svou úžasnou muzikální společnost znovu stavět na krvavých cihlách. Opět jste v roli Všemocného a opět je na vás, abyste vyhladili každou známku odporu, byť by ji vykazovala býložravá zvířena. Dobře, řekněme si to na rovinu, zápletku „vyhráli jsme, ale deus ex machina nás o vše připravil a my začínáme nanovo“ trvalo vymyslet asi tak pět minut u ranního vyprošťovacího kafe, a i když toho nemůžeme chtít moc, alespoň trochu větší invence by neškodila. Ostatně jako celé hře.

CHAKA CHAKA! Uřízněte Mozartonovi hlavu!

Samozřejmě nemůžeme chtít měnit základní princip, který hru činil a činí tak výjimečnou. Na 2D rovině kontrolujete armádu Pataponů pomocí bojového bubnu, s jehož pomocí hrajete krátké bojové popěvky, podle nichž se vaši drazí svěřenci chovají. Zabubnujte na útok, jdete do útoku. Zabubnujte obranu, Pataponi se schovají za štíty. Tedy pokud je mají. Bubnujte dostatečně dlouho bez chybky a Pataponi se dostanou do válečné horečky, během níž jsou to malé nabušené bestie. Hra je náročná jak na sluch, tak na strategické a rychlé myšlení. Musíte předvídat vše o krok dopředu, protože než do bubnu natlučete rozkaz a Pataponi si jej přezpívají, uplyne jedno „kolo“ aktivit. Když potvora chrlí oheň, je pozdě bubnovat „Štíty nahoru!“. Jediná nepřesnost pak uvrhne bojovníčky do zmatku, kdy o sebe zakopávají a nejsou schopni se bránit, natož útočit. Není tedy třeba zdůrazňovat, že hru si skutečně nezahrajete v autobuse či vlaku, pokud nemáte skutečně dobrá odhlučněná sluchátka a hlavně ne v přítomnosti jakékoliv hrající hudby. A je to samozřejmě těžce návykové.

PON PON! Bring me army worth of PON!

Jenže otázka je, co bychom měli chtít od pokračování? Osobně si myslím, že rozhodně ne jen několik jednotek a přidaných pár prvků. Ale neodvážím si navrhovat v čem všem ještě inovovat. Nicméně podívejme se na ony novinky, není jich tolik. Tři nové jednotky určitě potěší. Ať jde o Toripony, vzdušné síly, ke kterým nepouštějte protivníky s luky, nebo o Robopony, brutální bijce, kteří se nevyznačují sofistikovanou taktikou, oba si rádi přidáte do armády. S Mahopony, další variací na čaroděje, jsem tak nadšen nebyl, ale to je na individuálních preferencích každého z nás. Časem se dostanete i k pataponím hrdinům, kteří se mohou proměnit v jakoukoliv jednotku a ještě mají speciální nabíjecí schopnosti. Velkých změn doznal evoluční strom, v němž cvičíte jednotlivá povolání a modifikujete jejich schopnosti.

PATA PATA křus křus. Právě nám zabili Frantona (to je ten s přilbou a mečem) a Pepon (ten s přilbou a kopím) nebyl moc účinný. Zavolejte Tondona (ten s přilbou a sekerou).

S tím kráčí ruku v ruce i velmi komplexní systém vybavení jednotlivých Pataponů. A ten, ač zní na papíře dobře, mi nepřišel jako šťastný nápad. Nyní máte možnost modifikovat vybavení každého vašeho vojáka a vzhledem k rozmanitosti je to vždy záležitost na dlouho. Čím více vojáků a vybavení, tím více času strávíte v menu vylepšování a odlaďování i těch nejmenších prvků armády. A ačkoliv se to nezdá, v pozdějších levelech s velkou obtížností se to stává nutností. A bohužel, po čase je to otrava. Někdy si chcete prostě zahrát, projít pár bojišť a musíte notnou chvíli projíždět statistiky a vlastnosti, abyste dosáhli kýženého výsledku. A najednou se začala vytrácet ta příjemná, přímočará hratelnost jedničky, která nebyla složitá, ale nešlo ani říci, že je jednoduchá. V dvojce už RPG prvky balancují na okraji tolerance. Pravda, pokud jste milovníci statistik, budete si v piplání bezejmenných kanonfutrů libovat, ale když jsem musel po bitvě pokaždé složitě zjišťovat, koho mi to monstrum sežralo a jak musím nakombinovat jeho nástupce, byl jsem často poněkud znechucen.

A tak pokud jsem měl u prvního dílu cukání dát absolutní desítku (a ještě dnes, občas za dlouhých zimních večerů nad šálkem kávy roním hořké slzy za to, že jsem to neudělal), u dvojky už jej nemám. Patapon 2 je rozhodně vynikající hra, která vás bude bavit stejně, jako to dělala jednička. Jenže tvůrci propadli touze po vylepšování i nejmenších prvků a nové plody košatý strom hry poněkud olámaly. Méně je někdy více. A když už chcete více, musí to být zgruntu a ne zastavení na čtvrtině cesty. Ač jsem se bavil, vím, že až se budu chtít vrátit k bubnování, sáhnu po jedničce. Ale vy, pokud jste jedničku absolvovali a dvojku ne, sáhněte určitě po té druhé.