Super Mario 3D Land

Instalatér Super Mario je zřejmě nesmrtelným videoherním hrdinou, který baví a bude bavit mnoho generací dětí, teenagerů i dospělých hráčů. Infantilní svět s trubkami, houbičkami, želvami a mincemi se nyní otevírá majitelům handheldu 3DS v očekávané plošinovce Super Mario 3D Land. Vedle titulu, který může být bez nadsázky pro Nintendo spasitelem vánoční sezóny letošního roku, jsme se podívali na zoubek také v pořadí sedmému dílu série Mario Kart. Arkádové závody fungují i na kapesním zařízení stejně dobře jako na velkých konzolích – a i když toho mnoho nového nepřinášejí, hrají se solidně.

Super Mario 3D Land

Nové Mariovo dobrodružství na první pohled působí hodně tradičně. Není to ale krok zpátky od revoluční a parádní Super Mario Galaxy – pro hraní na kapesní konzoli jsou uzavřenější a přehlednější levely výhrou. Ve trojrozměrném prostředí se hráč snaží proskákat ke klasické tyči s vlaječkou označující konec levelu, přitom posbírat co nejvíce mincí, najít i trojici skrytých zlaťáků a zlikvidovat řadové nepřátele či bossáky. Hra přitom skutečně těží z onoho 3D, které odvážně umístila i do svého názvu: ačkoliv je většina úrovní více či méně lineárních a z předepsané cesty nejde uhnout nikam daleko, dovede hráče překvapit neobvyklými pohledy a tajemstvími, která se skrývají kousek "za" objekty.

Co to konkrétně znamená? K obvyklé variabilitě prostředí, kdy se střídají světy poštní, ledové, travnaté či lávové, a ke stejně obvyklé variabilitě herní se přidává ještě měnění pohledů a úkolů. Občas je kamera klasicky šikmo nahoře a sleduje dění na obrazovce. Jindy snímá úplně z boku místnosti, které vypadají jako klasický 2D Mario – což neznamená, že nemohou skrývat více "za kulisami". A někdy přijde s odzbrojujícím top-down pohledem či nejrůznějšími alternativními úhly při chození po lanech nebo slidování mezi zábradlími na jezdící plošince.

První dvě až tři hodiny hraní jsou jakýmsi pohodovým tutorialem, který hráče nadchne pro pestrý Mariův svět a ukáže mu, jak fungují základy i nadstavbové prvky hratelnosti. Mezi ně patří využívání power-upů – ke známým oblekům, které Mariovi umožňují střílet, nebo mu dávají dočasnou nesmrtelnost, se tu přidává i v Japonsku populární "Tanooki suit", neboli kostým jakéhosi mývala se slušivým ocasem, v němž může Mario doskočit dál než obvykle, a také nasazovací vrtulka. Designeři pak opět předvádějí vynikající dovednosti v kombinování běžných plošinek, dočasných, otočných, pohyblivých nebo postupně se rozvíjejících platforem, skokánků a nejrůznějších tlačítek.

Někdy okolo pátého či šestého světa a pak ještě jednou u samotného (předpokládaného) konce hry nicméně obtížnost pořádně přitvrdí a hráč je pohříchu donucen i k nepříjemnému backtrackingu, kdy se musí vracet do již prošlých a dokončených světů, aby získal zmíněné bonusové zlaťáky, které potřebuje k otevření aktuálního boss-fightu. Na druhou stranu: teprve tehdy Super Mario 3D Land ukáže svou opravdovou tvář: komplikované, ač rozsahem stále nevelké, levely jsou už výzvou i pro zkušené hráče, najednou vděčné za to, co doposud označovali "plýtvání 1-upy". Díky závěrečným levelům a také hardcore režimu se také hra dostává na výrazně vyšší příčky v žebříčku trvanlivosti.

Na poměry 3DS disponuje Super Mario 3D Land velmi přesvědčivým grafickým zpracováním. Pravda: příběh vyprávějící 3D ilustrace nejsou zrovna tím, co si bude většina uživatelů s nadšením ukládat do paměti své (a přístroje), ale samotné lokace, nepřátelé a herní objekty vypadají velmi dobře a k tradičnímu arkádovému rázu sedí také ozvučení, vhodně recyklující klasické efekty pro základní herní akce. Ne každému se tedy sice musí líbit, že nejlepší hrou z aktuální nabídky 3DS je zase Super Mario – ale Nintendo odvedlo tak dobrou práci, že je dobrodružství kníratého instalatéra kriticky neprůstřelné.

Hodnocení: 9/10

Mario Kart 7

Závodní arkáda z mariovského univerza ani ve svém 3D pokračování neprošla žádnou revolucí. Jde o ježdění po pestrých, smyšlených tratích s jízdním modelem, který má k realismu asi tak daleko, jako Jiří Kulhánek k psaní pohádek pro předškoláky. Mario, Peach, Yoshi, Toad a další známí hrdinové drandí se svými vozítky všeho druhu po jednotlivých okruzích, skáčou, vznášejí se vzduchem, potápějí pod vodu a hází po sobě celou řadu nejrůznějších power-upů.

Právě sázka na pestrost herního zážitku je něčím, co zprvu nadchne. Jednotlivé tratě jsou navrženy velmi lineárně, ale jejich okrajové plochy občas skrývají příjemný bonus a občas lze volit mezi alternativními průjezdy. Zpestřením jsou už zmíněné létací sekvence, kdy lze i ve vzduchu auto navigovat a zatáčet, kam je zrovna potřeba. Podvodní scény do hratelnosti nic zásadního nepřidávají, ale občas hezky vypadají.

Samo 3D zpracování ale nijak zvlášť oslnivé není a grafika nepatří k důvodům, proč do Mario Kart 7 investovat. Není to ani sterilní singleplayer, v němž si hráč může projížděním šampionátů ve třech úrovních obtížnosti odemykat nový obsah, či zkusit jízdu na čas (zoufalá nuda!), hon na mince či ne moc povedený šarvátkový mód. Hratelnost zásadně kazí věc, která je pro sérii Mario Kart typická už od jejích počátků: power-upy jsou velmi přeceněné, elektrický blesk nebo rána krunýřem dokáže zastavit na pětníku i naplno rozjeté vozítko a výjimkou nejsou situace, kdy hráč zůstane viset doslova pár pixelů před cílem a bezmocně sleduje, jak se z prvního místa posouvá na předposlední. Pro upřesnění: zásadní problém nespočívá v síle zbraní, ale v tom, že ze závodu dělají hru náhody, že štěstí na výběr power-upu hraje větší roli, než řidičský či bojový skill.

Mario Kart 7 je výrazně zábavnější v multiplayeru. Závodit může až osm hráčů, a to buď lokálně (každý se svojí kopií hry – v Česku asi celkem nepravděpodobná možnost), anebo online. Celkově jde o pokračování zajeté značky s dopředu očekávatelnými klady i zápory: designeři Nintenda se tu příliš "neodvázali" a podle úspěšného receptu uvařili docela solidní závodní arkádu.

Hodnocení: 6/10