Pokud ze stáje známého recyklátora Nintenda opomeneme vyloženě seriózní Metroid Prime, je tou nejtěžší vahou v kategorii epické šíře rozhodně série The Legend of Zelda. Napříč početným zástupem pokračování, kterých se dá jen stěží dopočítat, se hráči přesunuli časem, pokrevní linií Linkovy hrdinské rodiny, ale i skrze dimenze a časově prostorové varianty na dimenzi původní hry ze stařičkého NESu.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Za záchranou princezny Zeldy a ještě dál

Phantom Hourglass navazuje na konec předešlého dílu Wind Walker. Link spolu s princeznou Zeldou, schovávající se pod pseudonymem Tetra, křižují světová moře v převlečení za piráty. Hned z kraje ale narazí na podivnou a tajemstvím opředenou loď duchů. Tetra (Zelda) na duchy nevěří, skočí tedy na palubu a než se všichni nadějí, je loď duchů i s Tetrou fuč. Zbytek posádky ovšem také nepotkává příjemný osud, načež Link se celý zmatený probouzí na pláži jednoho z mnoha ostrovů tamních moří, aby o sobě zjistil, že on je tím potomkem hrdiny z pradávných věků, který uzavřel zlo pod dno mořské a on je právě tím, kdo by ho měl v krátké době již napodruhé zarazit ve snaze proniknout na denní světlo. Jednoduché, klasické, ovšem v konečném důsledku plně dostačující, příběhem se totiž budete zaobírat jenom v několika dějových animacích a rozhovorech, celý zbytek hry je vlastně jedna velká honba právě za těmito předělovými situacemi, jejichž hledání je na škále mezi ztracenými klíči v obýváku a štěchovickým pokladem zhruba někde v polovině.

Žádné suchozemské krysy

Oproti Twilight Princess, kterou pravděpodobně znají všichni trochu zběhlejší majitelé Nintenda Wii (či GameCube), je Phantom Hourglass skok do paralelní dimenze. Království Hyrule v této variantě Linkova dobrodružství vzalo před několika generacemi za své a po celou dobu hraní leží zbytky tohoto (zde bájného) království na dně mořském. Většinu plochy herního světa tedy zabírají modré vodní dálavy. Z nich vyčnívá několik málo obydlených ostrůvků, pozůstatků bájných časů. Jedním ze zásadních rozdílů tedy je, že transport koňmo je tady k ničemu. Ba tady by ani skokan Šemík nepomohl, proto zde hraje důležitou roli vaše loď a mořeplavba. Tento prvek tak vlastně dělá z jedné hry dvě a do jisté míry nahrazuje absenci nějakého rozsáhlejšího inventáře zbraní, brnění, štítů, magických svitků, či jiných předmětů ve hře. Ne, že by v Zeldě někdy takové množství haraburdí bylo (i když nějaké ty předměty tu také jsou), ale právě možnost upravovat si svou lodičku zábradlím počínaje, přes horní palubu, příď, až po kanón nebo mechanismus pro vyzvedávání pokladů z mořského dna nahrazuje onu absentující možnost libovolného upravování hlavního hrdiny. Takto různě vyšperkovanou bárkou se budete pohybovat herním světem čítajícím několik větších ostrovů za pomocí mapy. Trasu plánujete jednoduše jejím načrtnutím. Ale ani ta největší poušť není prázdní a v rozsáhlém oceánu už vůbec nemůžou chybět piráti, mořské příšery a jiné živly, se kterými si to vyříkáte skrze dělovou kouli vašeho kanónu. V nové Zeldě se jednoduše nebudete nudit ani při přesunech mezi jednotlivými úkoly, kdy nejenom odstřelíte nějakého toho otravného Krakena, ale zažijete i bitvy s piráty nebo složitou navigaci skrze hustou mlhu.

Trochu té staré dobré pevniny

A když už zakotvíte v nějakém tom zaplivaném pevninském přístavu, ochutnáte to nejlepší, co kdy mohla klasická Zelda nabídnout, a možná ještě víc. Základní herní prvky jsou pořád stejné. Link je mladý chlapec, který kdysi náhodou přišel k zelenému oblečku a teď se z něj stává hrdina. Pohybuje se po terasovitě rozdělených mapách, dokáže mávat mečem, házet parádním bumerangem, střílet šípy, přenášet různé předměty nebo třeba zapalovat bomby. Vše samozřejmě přichází časem, takže nejdřív nemáte ani ten obyčejný meč. Každou proprietu si musíte patřičně zasloužit a dostat se k ní skrze nápaditý a zajímavý prostorový puzzle nebo promyšleně jednoduchou slovní hádanku. Stejně jako minulé díly, ani Phantom Hourglass není žádné RPG, ačkoliv by tak pro neznalce mohla Zelda vyhlížet. Je to spíš akčně laděné pololineární logické dobrodružství. Akčnost je zde dána už samotnou nutností bojovat s různorodými příšerkami jak na moři, tak na souši, kde potkáte kromě těch řadových i hned několik bossů, na jejichž taktiku se budete muset adaptovat. Pololineární proto, že sice máte možnost relativné volného pohybu po mořské mapě, stále ale sledujete jeden příběh bez nějakých výrazných odboček, nepočítáme-li občasné zaparkování uprostřed modrých dálav a vyzvednutí pokladu z označeného místa.

Logika je ve hře latentně přítomna a posouvá hráče dál mnohem více než nějaké rvačky, přičemž nikdy ho nenechá na holičkách. Nápověda je vždy dosti očividná a i pro ty největší trumbery je ve hře vědma, která vám vždy nějak napoví. Vše je jednoduše nastaveno tak, že hra sice často vede za ručičku, ale hráč se cítí jako ten největší mistr, protože na to přece přišel on! Málokdy si to uvědomíte, a pokud vás hra pohltí, jako se to stalo nám, napadne vás to možná až po jejím dohrání. Budete se tak tetelit při přepínání různých pák v různých kombinacích, obkreslovat tvar nezmapovaného ostrova do vaší mapky pomocí dotekového displeje a následovně řešení slovní hádanky, případně si zažijete napětí a strach při plížení se za zády neporazitelných nepřátel.

Pero silnější nežli meč

Dobrodružná složka je zde snad tou nejsilnější ze všech dílů série Legend of Zelda. A to díky nápaditému ovládání. Všechny úkony ve hře se provádí zásadně přes dotekové rozhraní Nintenda DS. Stylusem přímo ovládáte poletující vílu, za kterou Link neustále jde. Je to jednoduché, geniální a hlavně snadno pochopitelné i bez základního tutorialu, který ale je přítomen. Velmi snadno tak vzdáleností tohoto poletujícího kurzoru od hrdiny určíte rychlost jeho pohybu, případně mu určíte skok mezi plošinkami nebo kdy se má stočit do kotoulu. Jakmile dojde na souboj, spočívá vše v jednoduchém klikání, či kreslení čar nebo koleček na displeji. Link už sám přiskočí a píchne, švihne nebo udělá vývrtku s mečem. Ba dokonce můžete útočit za roh pomocí načrtnutí trasy letu vašeho věrného bumerangu. Ovšem tou největší devizou dotekového ovládání je již několikrát zmiňovaná mapa. Do ní si totiž můžete dělat libovolné poznámky, jako by to doopravdy byl kus papíru. A hra toho naplno využívá, takže vás nutí a neustále dokopává k tomu, abyste si črtali různé diagramy, ze kterých vyčtete místo ukrytého pokladu, či pořadí sepnutí spínačů nebo podobné vylomeniny. Často si budete zapisovat číselné údaje a nezbavíte se při tom pocitu, jaký asi mohl mít jedině Indiana Jones při objevování dávno ztracených pokladů.

Co je malé, to je milé

Legend of Zelda Phantom Hourglass není pouze dějově návazným pokračováním na Wind Walker. Kromě toho, že vylepšuje a nikterak levně prodlužuje herní koncept předchozího dílu, přebírá bez výhrad i jeho grafické zpracování. To je, řekněme si to bez zábran, jednoduše roztomilé. Jak nová Zelda vypadá, vás rozhodně utvrdí v tom, že k vážně pojaté a dobré hře není třeba tvořit hrůzostrašnou šedivě krvavou grafiku, jak se děje u většiny velkých platforem. Nová Zelda se drží v linii roztomilých her od Nintenda, které se kryjí tělem a výrazně pomrkávají hlavně na pamětníky, přičemž už jen tím, jak vypadají, do sebe vtáhnou i nové přírůstky. Všechno v herním světě hraje barvami, na pozadí si muzicíruje občas lehce infantilní hudba a Link není mladým mužem, ale nic víc, než chlapcem. Celý svět Phantom Hourglass sice není natolik dětsky pojatý jako například houbové království, domovina Maria, ale žádná postava, rozhovor nebo děj se nevyhne lehké nadsázce a vývojáři vám tak dávají vědět, že hry přece jsou na hraní. K tomu všemu vám ještě hraví Japonci dodávají možnost obchodovat s nasbíranými předměty v lokálním i online „mlutiplayeru“, případně si zahrát na schovávanou, kdy jeden z hráčů ovládá ony neporazitelné démony a druhý Linka.

Novému dobrodružství Linka je těžké vůbec něco vytknout. Možná, že pamětníci budou zklamaní z lehce kratší herní doby čítající něco mezi dvaceti a pětadvaceti hodinami nepřetržité zábavy, nicméně i takové skóre je v dnešní době silně nadprůměrné, ba v oblasti handheldových dobrodružných her téměř nevídané. Souboje, prolézání dungeonů, jejich design a vůbec celý pohyb po herní ploše loďmo i pěšky je sám o sobě díky promyšlenému a jednoduchému ovládání prudce zábavný. Hádanky vám sice nedají spát, ale také se málokdy zaseknete. Zato element zadostiučinění při poražení každého bosse či překonání celého dungeonu, než se k němu dostanete, je latentně přítomen a do konce hry rozhodně nezevšední, nemluvě o menším dějovém zlomu v polovině hry. The Legend of Zelda Phantom Hourglass jednoznačně nezklamal a přinesl přesně to, co od něj všichni toužebně očekávali – Zeldu plně vyzbrojenou možnostmi Nintenda DS.

Kam dál?

25. srpna 2007

Hry pro Wii a DS na 4. čtvrtletí 2007

Téma pro konzole a ds

..abyste věděli oč napsat ježuchovi

sleepless.2

4. května 2012

Co všechno nás naučily hry

Téma pro PC, handheldy a konzole

Vysmějte se zaujatým studiím

Petr Strecker3

2. května 2012

Vrána

Téma pro PC, handheldy a konzole

Obrázky, ze kterých mrazí

Tomáš Krajča0